Jiskra Domažlice

Oficiální stránky fotbalového klubu
Jiskra Domažlice
www.fotbaldomazlice.cz

Příští zápas

Pavel Horváth v rozhlase

Pavel Horváth v rozhlase

Lisabon, Istanbul, Kóbe a Domažlice. Horváth chce hrát totální fotbal. ‚Každý vtip se nepovede,‘ uznává

 

 

 

Pavel Horváth | Foto: Petr Sznapka | Zdroj: ČTK

Hostem studia Radiožurnálu Sport byla někdejší opora Viktorie Plzeň, fotbalový cestovatel, bavič a trenér Pavel Horváth. Jak vzpomíná na svá angažmá v Japonsku, Portugalsku, nebo Turecku? Prozradil také, jaké cíle má jako aktuální trenér třetiligové Jiskry Domažlice.

Pavle, jaké jsou tvé první dojmy z působení u Jiskry Domažlice, kam jsi nastoupil jako trenér?
První dojmy jsou opět skvělé, já už jsem tam nastoupil před osmi roky, hned jak jsem ukončil profi kariéru. Byl jsem tam bohužel, nebo bohudík, protože jsem se pak vrátil do Viktorky Plzeň. Měl jsem tam dobře rozjetý tým, který byl velmi dobrý, a byl jsem tam velmi spokojený, hodně mě to bavilo. Teď jsme se s panem Ticháčkem domluvili, že na to navážeme, i když osm let je ve fotbale i v životě hodně dlouhá doba. Doufám, že se nám to povede, mužstvo máme znovu velmi dobré, možná ještě lepší než před těmi osmi lety. Kluci měli teď fantastickou sezonu, vyhráli jednu část ČFL, ale v baráži nepostoupili. Máme jasný cíl, dlouhou cestu, velmi dobré mužstvo, sympatického trenéra, tak uvidíme, jak to bude vypadat.

Kdy vám začíná sezona?
Sezonu jsme začali před několika týdny, teď nás čeká první mistrák a máme velké očekávání. Příprava nebyla úplně dlouhá, protože v lize jste zvyklí na měsíc a týden, je hodně přípravných zápasů, což tady nebylo. Já sám jsem v očekávání, příprava byla nahoru dolů, ale to k tomu taky patří. Uvidíme, jak bude mužstvo připravené.

Jak se staví třetiligový kádr na sezonu s ambicemi postupu?
Kluci vyhráli jednu část ČFL, takže základ kádru byl. Bylo tam tak dvanáct třináct hráčů, kteří se točili. Mladí kluci do toho moc nezasahovali. Přišel Martin Fillo, Venca Procházka, další dva hráči, které jsem měl kdysi v juniorce Plzně. Ti čtyři hráči, kteří přišli, tak dobře znám. Pak přišel brácha Lukáše Provoda, Michal Provod, což taky zajímavé jméno. Přišli zajímaví hráči, zkušení a dvojice Fillo, Procházka, to je asi 500 ligových startů a to k zahození rozhodně není. Myslím, že to máme rozdané a je to jen na nás, jak to v sezoně využijeme.

Co David Limberský, ještě se chystá?
David se chystá, ale bohužel měl problémy po jednodušší operaci kolene, dostal tam nějaký zánět. Teď teprve začíná trochu běhat, jsme v kontaktu, ale teď to ještě nevypadá, že by měl být na hřišti.

Posily Procházka a Fillo. Jak mohou takoví hráči pomoci i v kabině na hráče během náročnějších chvil v sezoně?
V sezoně určitě budou situace, které budou kritické a kdy se bude lámat chleba. Tihle hráči, co za sebou mají spoustu zápasů v lize, pohárech, reprezentaci, tak na hřišti a v šatně, při tréninku, mají klukům co říct. Oba jsou to velmi dobře charakterově nastavení kluci, kteří si nikdy na nic nehráli a jsou to kamarádští kluci. Po těch pár dnech, co jsou s klukama, tak i tým to vycítil a berou je jako sobě rovné tak by to mělo být. Starší hráči jsou v tomto směru, pokud jsou dobře připraveni v hlavě, tak jsou pro trenéra velký výhra.

Jak je koncipován klub Jiskra Domažlice? Má svůj B-tým? Je tam nějaké zázemí pro nadějná hráče?
Když mě před čtyřmi lety vyhodili z Příbrami, tak jsem do Domažlic jezdil dělat individuální tréninky. Myslím, že dva hráči už jsou v A-týmu, takže to je super. Dětí je tam velká spousta, trenérský štáb je zajímavý, protože jsem je poznal před lety. S panem Ticháčkem, který je jeden z majitelů, co sype do fotbalu vlastní peníze, a je to na velký potlesk, protože takových lidí bychom potřebovali co nejvíce. Známe se už hodně dlouho z Plzně, protože je to velký fanoušek a částečný sponzor Plzně, vždycky jsme se bavili, na pár zápasů jsem tam tehdy nastoupil, když jsem končil kariéru. Je tam B-tým, který před rokem postoupil do divize, celkem obstojně jí projel, takže hráči, kteří budou hrát méně u nás, mohou jít hrát do divize a není to takový skok a pro ty kluky je to super. V kádru nás bylo asi 25 hráčů, bylo tam asi pět nebo šest mladých kluků, tak po přípravě jsme čtyři vrátili do béčka, ale budeme je sledovat. Jsou tam zajímaví hráči, jak fotbalově, tak rychlostně a myslím, že o budoucnost postaráno je.

Jak je těžké překlenout se do role trenéra a nenásilně si vydobýt trenérský respekt?

Je to hodně těžké, protože to samozřejmě v sobě mám a ty jako herec potvrdíš, že když v sobě máš trochu komediální část osobnosti, tak se těžko vypíná. Když ti někdo naleje na vtip, tak to nemůžeš nechat nevyužité. Postupem času se ale i já musím vyvíjet a generační rozdíl mezi hráči a mnou narůstá, takže nejsem ztotožněn, co se týče her na telefonech, playstationů... pořád jsme ale v pozici, že v týmu mám nějaké kluky, se kterými jsem ještě hrál. To je velká výhoda. Už jsem ale zažil i to, že jsem měl v mužstvu hráče, se kterými musíš řešit i to nepříjemné, když nehrajou nebo se jim něco nelíbí. Já jsem ale v pozici trenéra a je těžké, když to ten kluk hůř přijímá. Je to nepříjemné, ale bohužel to k tomu patří. Musím najít nějakou cestu a cítím sám na sobě, že když jsem starší, tak je to pro mě jednodušší se trochu odstřihnout. Když si třeba promítáme záběry z tréninku, zápasu a je tam něco srandovního, tak mě to ťukne a musí to ven.

„Co jsi říkal? On odpoví, že nic. Já mu řeknu, no tak jsi blázen, vždyť jsi teď mluvil. Ten druhý se tomu směje a já se ho ptám, čemu se směješ? On mi řekne ničemu, tak jim odpovím, no vy jste blázni oba! Ty jsi nic neříkal, ty se tomu směješ a já jsem teda hluchej.“

Pavel Horváth (trenér a bývalý fotbalista)

Mě by zajímalo, jak by trenér Horváth, reagoval v kabině na hráče, jako byl Pavel Horváth?
To vůbec nevím, to vůbec nevím. Taky byly situace, když jsem byl jako hráč, že přestřelíš. Někdy ten vtip prostě nesedne nebo není v pravou chvíli. Doufám, nechci se tedy chválit, ale že jsem byl tak inteligentní a snažil se to v danou chvíli cítil, a snažil se to zahrát, aby to bylo normální. Stane se, každý vtip se nemůže povést. I já jsem tyhle chyby neopakoval a držel se, abych do toho trenérovi nevstupoval. Teď vidím z druhé strany, že je mi to nepříjemné, když něco vysvětluji a slyším za sebou dva hráče, jak si něco říkají...Moje oblíbená historka je, že se jich zeptám: Co jsi říkal? On odpoví, že nic. Já mu řeknu, no tak jsi blázen, vždyť jsi teď mluvil. Ten druhý se tomu směje a já se ho ptám, čemu se směješ? On mi řekne ničemu, tak jim odpovím, no vy jste blázni oba! Ty jsi nic neříkal, ty se tomu směješ a já jsem teda hluchej.

Je to složité, ale myslím, že tím, jak se posouvám věkem, tak samozřejmě už vyhodnotím, kdy si nějaký fór dovolit a kdy si zachovat poker face a přejít to.

Jak probíhá studium trenérské licence? Jak moc to pro tebe bylo náročné?
Je to taková zkrácená vejška, protože ty už jsi vlastně trenér, když začneš dělat A-tým, tak už bys měl mít svůj tým nebo minimálně dělat asistenta, což zabírá čas. Většinou k tomu buď hraješ, někdo chodí do práce, takže času na učení je hodně. Vždycky jsem říkal, že jsem 20 let hrál profesionální fotbal a teď se to začínám učit. Byly tam takové výrazy, třeba herní koheze. Teď vlastně ani nevím, co to znamená... výrazy, které jsi v životě neslyšel a teď si je měl používat. Pro mě je každé přihrávkové cvičení přihrávky a tady je to průpravné cvičení a hra. Tys ty věci zažil, ale nevěděl jsi, že se to tak jmenuje. Pak taky nějaká fyziologie, svaly, to jako hráč taky nevnímáš. Ke konci už o tom trochu přemýšlíš, ale určitě tě v 25 letech nezajímá, který sval je posturální. Velký stres byl z přijímaček a ze zkoušek. Když jsem skončil, šel jsem dělat přijímačky na áčko a vím, že jsem si tehdy vzpomněl, že když je neudělám, tak je neudělám. Nějak jsem se snažil vytěsnit z hlavy, že když se to nepovede, tak prostě bude další šance nebo jiné možnosti, co můžu dělat. Měli jsme štěstí, že jsme byli celkem dobrá parta, třeba Marek Kulič, který mě teď premiéru v lize. Ti kluci, co hráli fotbal na nejvyšší úrovni, tak by tam měli být. Karel Rada trénuje už dlouhé roky reprezentaci holek, to je taky můj velký kamarád.

Nebo Radek Kováč...
No jasný, jasný, tihle kluci. Ze starých hráčů se stávají mladí trenéři a musí to být výhoda, že zkušenosti ze hřiště, když použiješ dobře, měly by tě posunout, ale není to záruka toho, že budeš dobrý trenér. Vždycky to rozhoduje to, co se stane na hřišti.

Jakým způsobem bys chtěl, aby se prezentoval klub, který trénuješ?
To je jednoduchý, jako to říkal Jindra Trpišovský, chceme hrát totální fotbal. Samozřejmě to není úplně jednoduché. Ve třetí lize v ČFL se začíná víc používat video, soupeře víc zajímá, jak hraješ, připravují se na tebe a totální fotbal tolik hrát nejde. I třeba Slavia v některých zápasech musí z toho ustoupit. Samozřejmě všichni chceme dávat spoustu gólů, víc než dostaneš, ale fakt hrát rychle a taková intenzivní hra, hodně akcí a pokusů, spoustu zakončení...

Budeš se snažit vštípit do hráčů naučené věci? Takové ty modely...
Musím říct, že mám v mužstvu spoustu šikovných hráčů a máme tak čtyři střední záložníky, co umí dát dlouhou přihrávku, umí hrát z jedné, což je skvělé a tohle se hodně snažíme dělat. Otáčení hry čtyřicetimetrovou přihrávkou, to je prostě super a fakt máme dobré mužstvo a já věřím, že to bude fungovat. Vidím tam věci, co jsem měl jako hráč rád a to mě uspokojuje.

„Byl jsem tam tři sezony, ve druhé sezoně, když jsme hráli o sestup, tak si vybavuji jeden zápas, který jsme doma prohráli 1:6 a mě bylo úplně trapné jít před ten kotel, ale oni nám tleskali. Čekal jsem nějaké kameny, zapalovače, ale oni tleskali a říkali, ať bojujeme, že ještě příští týden vyhrajeme. “

Pavel Horváth (o angažmá v Japonsku)

Pavle, hrál jsi v Portugalsku, Turecku a v Japonsku, kde teď hraje třeba Andrés Iniesta. Jaká je to země?
V Asii jsem byl v Hongkongu na nějakém poháru s nároďákem a to byla moje jediná asi pětidenní anabáze. Bylo mi asi 23 let. Všude spousta lidí, hrozné vlhko, divný jídlo, to mi jako řezníkovi moc nevonělo. Hodně těstovin, rýže. Pak jsem šel do Japonska, když tam byl Ivan Hašek jako trenér a Pavel Řehák jako asistent, to pro mě bylo jednodušší. S odstupem času jsem si pak říkal, jak je možné, že mě tam prosadili. Ivan mi volal asi ve čtyři ráno, když jsem byl v Erhfurtu, kde jsem byl domluvený, že půjdu z Teplic tam. Tenhle telefon s plus osmdesát jedničkou na začátku mi volá ve čtyři ráno a já si říkám, kdo to volá. Tady Ivan Hašek, potřeboval bych nějakého fotbalistu, který by to tady brzdil. To mě sice moc nepotěšilo, ale vlastně to myslel úplně jednoznačně. Oni všichni běhali, ale moc u toho nepřemýšleli, takže logicky byl potřeba někdo, kdo na to šlápne a nějak se rozhlédne. Letěl jsem do Japonska, tam jsem vylezl, hrozné vedro, hrozné vlhko, spousta lidí a divné jídlo. Ale jen na začátku, protože japonské jídlo je fantastické. Na tu zemi nedám dopustit, Kóbé je skvěle položené město, jsou tam hory, moře a mohli jsme se i koupat. My jsme se koupali i v období, kdy se Japonci nekoupou, protože oni ty pláže udržují na lusknutí prstu přesně na datum. Uklidí pláž, dají tam lehátka, stánky a pak zase třeba na konci sezony to vše uklidí a už tam nikdo nechodí. My jsme ale chodili i v tom čase, kdy už tam nikdo nechodil. V Kóbe třeba nebylo úplně chladno, ale zase přesně na datum začaly ženské nosit kozačky, a přestože bylo teplo, nosily všechny kozačky, protože byla doba kozaček.

Do Kóbe jsem přišel po mistrovství světa, které bylo v Koreji a Japonsku, tak tam byl obrovský boom. My jsme byli sice slabší a menší klub, byť majitel, co má Rakutten, tak tam hráče napráskal a stejně klub vyhrál jen jeden císařský pohár. Stadion má kapacitu asi 25 tisíc lidí, tak chodil skoro plný. Omlouvám se všem Japoncům, ale fakt nerozuměli fotbalu, protože si překročil půlku a už tleskali, že se něco děje. Bylo to skvělé, ne jako tady u nás, že to někdo ocení, až když se vystřelí. V Japonsku byli vděční, když už ses blížil k bráně, tušili, že se něco může stát a většinou se něco stalo. Byl jsem tam tři sezony, ve druhé sezoně, když jsme hráli o sestup, tak si vybavuji jeden zápas, který jsme doma prohráli 1:6 a mě bylo úplně trapné jít před ten kotel, ale oni nám tleskali. Čekal jsem nějaké kameny, zapalovače, ale oni tleskali a říkali, ať bojujeme, že ještě příští týden vyhrajeme. Tohle bylo super. Samozřejmě taky lidská stránka a to, jak jsou od mala vychovaní, třeba že se ve frontě na vlak prostě čeká, až na tebe přijde řada a nastoupíš. Jsou na to zvyklí od mala. I ten respekt mladších hráčů vůči starším mimo hřiště, byl prostě veliký. Japonsko, skvělé!

Vzpomínky na Lisabon, tam se ti taky asi moc líbilo, ne?
Nádherný město, měl jsem fakt štěstí. Byl jsem i v Istanbulu, tam jsem byl tři měsíce, nedostal jsem ani dolar, lidi se mi moc nelíbili. Bylo to divný. Omlouvám se všem, kteří mají rádi Turecko, ale já tam zažil tyhle tři měsíce.

Pojďme na ten Lisabon...
Lisabon. Já jsme měl jít do Belgie, do Lutychu. Majitel, v tu dobu se to asi smělo, měl Lutych, Sporting Lisabon a Olympique Marseille, a jelikož se v Lisabonu zranil hráč na mém postu, tak mě během noci šoupli do Lisabonu. Já, jazykově nepřipravený, přiletěl do Lisabonu a anglicky jsem uměl  hau ár jú , myslím, že hodně pěkně, ale portugalsky samozřejmě vůbec nic. Přiletěl jsem tedy do Portugalska, tam vedro, strašný vedro, ale nebylo tam takové vlhko. Jídlo? Takové jednoduše dělané, ale s odstupem času vlastně super čerstvé. Na pokoj mě dali s bratrancem Ayua, ten hrál za Marseille. Prostě s klukem, se kterým jsem si nemohl jednoznačně nic říct, protože on mluvil francouzsky a byli jsme v Portugalsku. Měli jsme pokoj s patrem a já ho vůbec neviděl, vždycky jsme přišli, já jsem zalezl, pustili jsme klimatizaci na nejvíc a čekal jsem na další trénink. Tak jsem přežil prvních deset dní soustředění. Měl jsem tam překladatele, byl to Francesco Pereirra, který tady byl za komunistů se svojí manželkou Nanou, která je z Gruzie. Oni žili v Portugalsku, začal mi dělat překladatele, protože já fakt neuměl vůbec nic, takže mi ho nechali asi měsíc a půl. Skamarádili jsme se, samozřejmě neučil nic, protože jsme mluvili česky a pak říkal, abych chtěl, ať mu ještě prodlouží smlouvu. Já mu říkal, vždyť si mě nic nenaučil... ale jako super kluk. V tom mančaftu bylo asi osm nebo devět reprezentantů Portugalska – Sá Pinto, Joao Pinto, Paulo Bento, Rui George. Já tam přišel jako nevyzrálej čtyřiadvacetiletej floutek a mým největším kamarádem se stal Belgičan Mbo Mpenza, brácha Emila Mpenzy. Mluvit jsme spolu na začátku taky nemohli, ale měli jsme k sobě blízko. Super fotbal, fantastický lidi. Od Francisca vím, že si tam lidé radši koupí lístky na sobotu na fotbal a v pátek si nedají večeři, aby mohli na fotbal jít. Sporting není největší klub v Portugalsku, ale patří mezi ně. Totální blázinec kolem fotbalu, který by pro mě, i když jsem měl starty v nároďáku, tak to bylo něco úžasného. Liga mistrů proti Realu Madrid, nádherné zápasy. První dva přáteláky byly Parma doma a Real Madrid doma – tam hrál Luis Figo. Já jsem se rozcvičoval, oni nastupovali a Figo oběhl svoji polovinu, já koukal tu minutu jenom na něj, on běžel a tleskal a ty lidi byli úplně v transu, protože ho milovali. Jako je to teď s Ronaldem, tak byl Figo v podobné pozici. Pro mě první obrovská zkušenost s takovým fotbalem, kde jsem zažil ty největší hvězdy.

Někde jsem četl, že tě mrzí, že zanikají vesnické kluby? V čem vidíš ten největší problém?
Největší problém jsou ty telefony, ta doba obecně. Zálib a možností mají děti daleko víc, než jsme měli my, když jsme byli malí, protože to bylo hřiště, balon a nebo led a hokejka. Mám ale teď zkušenost z poslední doby, když jsem končil ve Viktorce Plzeň, tak jsem měl možnost hrát ty sranda mače kolem Plzně nebo v Domažlicích a Křimicích, kde dělají fotbal hráči z A-týmu a trénují děti. Mají tam spoustu šikovných dětí a vzpomněl jsem si na to, že když jsem byl malý, tak hrálo áčko, my jsme si kopali před zápasem a pak zase po zápase. Sedíš u stánku, debatuješ, rozebereš zápas a ty děti tam pořád jsou. Možná, že to je nějaká obroda a my jako starší lidi bychom to měli dobře uchopit, protože těch dětí je spousta. Jelikož se s dětmi potkávám na hřišti, tak vidím, že chuť mají. Chybí nám ale generace těch od 20 do 30 let, protože v mužstvech jsou 35, 40 a někde i víc. V těch Křimicích je super parta, chodí nás na tréninky méně, ale sejdeme se. Pokud tyhle děti u toho udržím a je jedno, na jaké úrovni, ale jde o tu lásku k fotbalu a budeme je vodit na fotbal, tak ony k tomu ten vztah mít budou. Když si s nimi máma, táta zajdou na hřiště a potkají se s ostatními dětmi a budou tam s balonem, který je pro mě symbolem sportování, tak je to super. Nejsem skokan o tyči, nepůjdu si zaběhat patnáctistovku, ale pokud mi někdo hodí balon, tak jdu, i když mám košili a bílé boty. Když nám sem dá někdo malou branku, tak tady budu kopat. Tohle je důležité, aby ty děti měly nějakou metu, radost. Každý má peníze na to, aby koupil tatranku, když dá pěkný gól z penalty, a když jich kopne 50 těch penalt, tak ho to bude bavit.

Jak se ti líbil ročník první ligy a obroda návštěvnosti na stadionech? 
Poslední ročník se mi samozřejmě moc nelíbil, protože jsme měli velkou horskou dráhu. Velká škoda, že jsme to nezvládli, ale to k tomu patří. Sparta asi zaslouženě titul umlátila, nebyla tak fotbalová jako Slavia, ale na sílu to urvala a zaslouženě vyhrála. Bylo by hrozná škoda, kdyby na Spartu nechodilo plno. Sparta a Slavia jsou největší české kluby, máme dostačující stadiony, tak ať jsou nabité. Plzeň má samozřejmě krásný stadion, zažil jsem tam spoustu let, je to moje srdcovka. Doufám, že kluci letos budou ještě lepší, než minulou sezonu. Teď jsem koukal, že Liberec hrál doma s Baníkem a pro mě je nepochopitelné, že když Slovan hraje dobře a přijede tam v podstatě stejně lidí z Ostravy, jako tam jde z Liberce. Je to možná o tom, co jsem zažil v Plzni, že koukáš z okna ze šatny a vidíš, že jde táta s dítětem v dresu. To je bomba. Na stadionech by mělo být bezpečno, dostatek občerstvení, nějaké akce pro děti a pak samotný zápas, který snese měřítko, jako když Liberec porazil Baník a všichni budou spokojení. V Jablonci je to podobné, byl jsem tam asi třikrát a pokaždé to bylo takové smutné. Něco jsem tam zažil, postupoval jsem tam do ligy, chodilo sedm osm tisíc lidí. Karviná má nádherný stadion, je to z ruky, ale je skvělej. Ostrava, tam jsou trochu vnitroostravské boje, ale stadion je super. Na Baník budou lidi chodit vždycky. Budějovice, taky krásný stadion, Pardubice, bomba, malej, ale stačí. Hradec taky super. Je to o tom, jaká kultura bude na stadionu. Chápu, že si všichni chtějí odpálit světlici, ale děti to nezajímá, když pak začnou slzet, fouká jim do očí smrad, tři minuty se nehraje. Chápu, že si někdo chce zanadávat, ale takhle tam děti nedostaneme. Podpora měst je hodně důležitá, protože pokud nemáš podporu, tak je to pro majitele a klub hrozně těžké. Je potřeba, aby všichni ti lidi ten fotbal milovali.

Český rozhlas Radiožurnál Sport

 

Diskuze

Události

Žádné nadcházející události.

Tabulka

1. SK Slavia Praha B 30 81:27 70
2. Jiskra Domažlice A 30 66:26 64
3. Povltavská FA 30 52:51 52
4. FC Viktoria Plzeň B 30 60:50 45
5. SK Dynamo Č.. 30 60:55 43
6. Sokol Hostouň 30 41:46 43
7. FC Táborsko akademie 30 55:52 40
8. FK Loko Vltavín 30 49:47 39
9. FK Robstav 30 53:53 39
10. FK Admira Praha 30 34:56 37
11. FK Dukla Praha B 30 42:51 36
12. Bohemians Praha 1905 B 30 45:51 35
13. FK Motorlet Praha 30 40:57 34
14. FC Písek 30 44:58 33
15. FC Slavia Karlovy Vary 30 36:56 30
16. FK Králův Dvůr 30 35:57 26

Kompletní tabulka

Poslední zápas

FK Admira Praha
Jiskra Domažlice A
0:2
Podrobnosti

Střelci týmu

12 gólů

Petr Došlý

Nejbližší narozeniny

29.06.2024 Tadeáš Soběhart (19)
05.07.2024 Tomáš Jedlička (21)
13.07.2024 David Kohel (42)
15.07.2024 Miroslav Řezníček (14)
20.07.2024 Stanislav Vávra (31)

Najdete nás na Facebooku

Počet návštěv: 64428
Posledních 30 dnů: 3532 | Posledních 7 dnů: 1020 | Poslední den: 61

© 2024 Jiskra Domažlice | Všechna práva vyhrazena | Sladky.Karel@seznam.cz
Vytvořeno službou Sklub.cz

Chcete zobrazit mobilní verzi?

Ano Ne